David - týden ve tmě

Když jsem zjistil, že existuje terapie tmou, okamžitě jsem si byl na 100% jistý, že to bude pro mě přesně ono. Hned jsem listoval stránkami na netu a hledal jsem volné termíny několika lidí, co tuto službu nabízeli. Musím říct, že zájem je opravdu veliký, rezervace byly i na rok předem. Nakonec mi ale přálo štěstí a našel jsem volný termín, co byl téměř za chvilinku.

Když jsem dorazil do Hlubokých Dvorů, přivítal mě sympatický chlapík Petr, který mě seznámil s vybavením chatky, jak to bude s občerstvením a tak různě. Pak už jsem se jen vybalil, rozmístil věci tak abych je po tmě našel, a sfouknutím svíčky jsem se ocitl uprostřed černa.

Pohybovat se, jíst a sprchovat dostávaly úplně jiný nádech. Dezorientace v čase začala brát za své a tak jsem pokoušel čas měřit. Například podle toho, kdy se mi vyprázdní termoska s čajem nebo jak dlouhý se mi zdál sen při spánku. Ovšem vše z toho nemělo smysl. Jen jsem hledal způsoby, jak se tmě neodevzdat.

Mé prvotní představy o tmě byly ledajaké, ale jejího pravého účinku se nikdo nikde nemůže dočíst. Slova nikdy nemůžou popsat prožitek. Začal jsem si všímat různých útržků z filmů, skladeb a konverzací (fiktivních i skutečných vzpomínek), které se mi vířily hlavou. Po pár dnech mě jistý pocit táhl ven. Nervozita stoupala a v závěru vše bylo nesnesitelné. Po hřmotném vyvrcholení nespokojených ohlasů v hlavě se rozhostilo hluboké ticho, které mě doprovázelo po zbytek pobytu. Kromě toho jsem si užíval mihotavých světel, o kterých mohu dodnes jen spekulovat, co znamenaly.

Chtěl bych hlavně poděkovat Petrovi za jeho bohaté znalosti a přátelské vystupování. Jeho chatku pro terapii mohu jen doporučit.