Kristina - týden ve tmě

Tma mi během života připadala vždy spíš děsivá, několikrát jsem zažila probuzení ve tmě s panikou a dezorientací v čase i prostoru. Když jsem před pár lety poprvé slyšela o terapii tmou, připadala mi tato metoda zajímavá, ale rozhodně jen pro odvážné typy. Jak čas plynul, zaobírala jsem se myšlenkou na pobyt ve tmě čím dál častěji, asi pod vlivem svého přesvědčení "vystav se tomu, čeho se bojíš". Když jsem na sklonku léta loňského roku objevila stránky Petra a jeho připravované maringotky, shodou okolností jen pár kilometrů od našeho domu, definitivně jsem se rozhodla. Vzhledem ke své opatrnosti a potřebě mít věci pod kontrolou, jsem se jela na místo podívat a s Petrem seznámit ještě předtím, než do ní nastoupil první návštěvník. A velmi jsem se uklidnila, Petr působil vyrovnaně a uzemněně a pokojíček voněl dřevem.

S přibližujícím se termínem nástupu jsem se sama divila, že jsem docela klidná, což se následně změnilo pár dní před nástupem, kdy se objevila nervozita a stažený žaludek. Ale do maringotky jsem nastupovala už poměrně odevzdaná s očekáváním, že si to dost protrpím, ale třeba mě čeká i klid a prosté bytí o němž referuje většina návštěvníků tmy. A také, že si poléčím svoje bolesti a promyslím určité oblasti svého života. Záhy jsem pochopila, že na nějaké promýšlení může být čas teprve ve chvíli, kdy se podaří zklidnit a vyčistit mysl, tělo i emoce. Takže první dny pro mě byly hodně náročné. Velmi záhy jsem pocítila fyzickou bolest na srdci, která mě provázela celým pobytem. Jakoby se otevřelo pečlivě opevněné místo, a ač to bylo hodně bolavé a plné pláče, byla jsem vděčná, že se to stalo a mohu s tím konečně něco dělat. O to jsem se upřímně snažila i další dny, vyplavovaly se další a další věci, vzpomínky dávné i nedávné, na rodiče, partnery, strachy nejrůznějšího druhu, ale střídavě i se stavy spočinutí, klidu a pohroužení do sebe. S orientací v prostoru jsem neměla sebemenší potíže, za celou dobu jsem nic nehledala a poprvé jsem se uhodila paradoxně až za světla při balení věcí:-)

Po pár dnech se konečně dostavil stav blaženosti, důvěry a ochrany a já předpokládala, že takto to bude pokračovat i zbývající dva dny. Pak se však stala drobná událost, která mě nečekaně rozhodila tak, že už jsem se nedokázala zklidnit a nenacházela jsem dostatek energie tomu čelit. Navíc moje mysl nedokázala pochopit, co se vlastně stalo a to mi situaci a pochybnosti jen zhoršovalo. Už jsem nemohla ani usnout. Z toho důvodu jsem se nakonec rozhodla pobyt ukončit o den dříve. Vyjití na světlo nebylo zprvu příjemné, točila se mi hlava a oči nebyly schopné zaostřit na konkrétní předměty. Poměrně brzy začaly přivykat, nad mraky vyšlo slunce a ozářilo krásnou krajinu navíc pocukrovanou sněhem kolem domu Pokorných. Prošla jsem se k blízké hradní zřícenině a plakala jsem dojetím nad krásou světa a koncem temnoty. Tentýž den večer ke mně ještě přišlo pochopení toho, proč jsem se z banální věci tak rozstřelila jako poslední kousek do skládačky.

A posílám velký dík Petrovi za jeho klid, nadhled, laskavost a trpělivost při rozmluvách se mnou, které byly mnohdy dost emotivní. Jsem si jistá, že mi zásadně pomohl v tom, aby byl pobyt pro mě zvládnutelný a byl doslova mojí kotvou ve velmi akčních dnech:-) Hodně lidí vyjde ze tmy odpočatých, což já rozhodně říci nemohu. Ale cítím se posílená, s větším pochopením pro sebe samu, vděčná za krásný život, který mám a nachystaná dále léčit svoje srdce. Děkuji:-)