O terapeutech

Občas se setkávám s představou, že by měl být terapeut jakousi dokonalou lidskou bytostí, která nemá žádné problémy, nezažívá konflikty, je vždy nad věcí, ideálně, když všude šíří lásku a nechá na sobě štípat dříví. Takový terapeut už nemusí navštěvovat vlastní terapie, supervize, výcviky, nebo podpůrné skupiny osobního rozvoje. To by jej vlastně jako terapeuta diskvalifikovalo, protože by to poukázalo na jeho lidskost a nedokonalost.

To ale u na naprosté většiny terapeutů neplatí, ani platit nemá a nemůže. Všichni jsme lidé, máme své strasti a potíže. Rozdíl mezi terapeutem a obyčejným člověkem je především v tom, že obyčejný člověk před svými potížemi utíká, neumí s nimi zacházet, zametá je pod koberec, projikuje do druhých, nebo se jimi nechá zmítat. Zatímco terapeut se jim intenzivně věnuje a to často celé roky. Než začne pracovat s lidmi, tak by měl mít už řadu věcí vyřešených a integrovaných, ale spousta z nich zůstane otevřených po celý život.

Za jedny ze základních doveností terapeuta považuji znalost svých limitů. Dále vytyčení vlastních hranic a jejich ochrana před narušiteli. Což je součást zdravého sebepojetí a sebelásky. Pak také zdravé a kultivované prožívání emocí, a to všech emocí. Nejen těch které společnost považuje za přípustné, "pozitivní" nebo "duchovní". 

Většina lidí, kteří vyslyší volání ducha a vydají se na cestu terapie a práce s druhými, často začíná s velmi zapeklitým životním úkolem, v problémové rodinné konstelaci, či jiným silným osobním úkolem. V šamanismu se tomu říká iniciační nemoc a tato je vstupenkou do terapeutické profese. Řešení tohoto problému totiž dává terapeutovi dostatečnou citlivost, zkušenost, empatii, sociální vnímání či pokoru. Těží z ní moudrost a kapitál, o který by jinak byl ochuzen. Tím jak se s tímto úkolem utkává a vypořádává, tak zároveň získává nástroje k jeho řešení, které pak může předávat dál.

Podobně jako náš nejznámější fyzioterapeut Pavel Kolář, který měl ve své péči celou řadu světoznámých sportovců a osobností, přitom trpí Bechtěrejevovou chorobou. Pan Kolář tuto nemoc, toto "prokletí", proměnil ve svého největšího spojence, který mu pomohl k dosažení nebývalých vhledů a porozumění zákonitostem lidského pohybového ústrojí. Ale z nemoci se tím nevyléčil. Někdo by mohl říci: "jak může pomáhat druhým, když je sám nemocný"? A to je právě to neporozumění o kterém píši.

Podobně to totiž platí i u terapeutů. Duch nás nějakou krizí povolá a my se jí začneme věnovat, vstoupíme do terapie, absolvujeme výcviky, zvyšujeme svoji schopnost vnímat, komunikovat, svoje odborné znalosti a zkušenosti práce s klientem a při tom řešíme své životní těžkosti. Některé vstřebáme a učiníme z nich své spojence, jiné přetavíme v moudrost, znalosti a pokoru. Čím větší počáteční trable a potíže, čím hlubší konflikt, či naléhavější nemoc, tím větší a hlubší bývá poté vhled terapeuta do reality a jeho schopnost pomáhat na této cestě druhým.

Ale s tím jak zrajeme a vrůstáme do stáří, nám začíná čím dál víc docházet, že některé věci tu s námi možná budou až do smrti. Že je nevyřešíme, protože jejich vyřešení nezáleží jen na nás a na naší píli, že zde hrají roli i jiné faktory, či jsou to věci které jsou mimo náš dosah. Čím hlouběji totiž ve své terapii jdeme, tím více je zřejmé, že některé věci jsou kolektivní, společné lidstvu jako celku. Že některé příběhy jsou mnohem starší, než naše krátké životy. Tím že se jim věnujeme, se podílíme na evoluci lidstva, ale jsme proti nim nepatrní a naše práce je jen zlomkem toho, co je potřeba vykonat.

Kdo ví co nás čeká v budoucnu. Nikdo dopředu neví, kam nás naše cesta zavede, co všechno se podaří a co ne. Čekají na nás nové výzvy, nové vhledy, nová překvapení. A platí to i o terapeutech a dalších průvodcích na cestě osobním rozvojem. Nikdo neví, jakého stupně pokročilosti či mistrovství v životě dosáhneme. Co se však na této cestě ukazuje čím dál zřetelněji, je to, že není čas čekat na nějakou ideální budoucnost. Ukazuje se, že teprve žáci přivedou učitele k dosažení mistrovství, které by mu bez nich bylo skryto a že jsou to až klienti, kteří podobným způsobem vstupují do interakce s terapeutem a umožní mu růst a zrát, stejně tak jako on umožňuje jim hledat v životě porozumění a moudrost, nebo je učí konkrétním nástrojům a postupům. A takovýto terapeut je poté spíš jejich průvodce a partner na vzrušující cestě za poznáním, než pomyslná dokonalá bytost, která udílí ponaučení. 

A pokud vám nějaký terapeut bude tvrdit, že on už má vše vyřešené, tak se mějte na pozoru. Buď jste narazili na někoho opravdu vyjímečného, nebo není k vám, ani sám k sobě upřímný a jeho nevědomí bude do terapie vstupovat a ovlivňovat ji.